Ani prostřední díl této trilogie nehodlá ignorovat fakt, že v loňském roce se to nejzajímavější odehrávalo na poli elektronické hudby. Pochopitelně je pak otázkou do diskuse, co všechno se pod tuto velice vágně definovanou škatulku dá schovat. Jak poznáte z dalších řádků tohoto článku, my preferujeme hned několik forem elektroniky. Hravý pop ANIMAL COLLECTIVE je již zaběhnutou a spolehlivou značkou. Je ovšem velice příjemné sledovat, jak zde vzniká silný zástup jejich následovníků, kterým jsme také věnovali svůj díl prostoru.

Avšak předmětem našeho zájmu zůstávají i experimentálnější záležitosti, mezi které lze rozhodně zařadit neuchopitelné KTL či SATILLO anebo o něco málo konvenčnější BERSARIN QUARTETT.

Málokdo by však očekával, že dojde i na něco s tak špatnou pověstí, jako je slovenský (což platí i pro český) hip hop. Branči Kováč alias VEC je však vším možným, jen ne macho křupanem, co se hrabe ve staré audině a pak se o tom ještě pokouší veršovat s trapnou dikcí gangstra z paneláku. Prostě máme rádi výjimky potvrzující pravidla a tato je rozhodně jednou z nich.

Kluci a dívky s kytarou v ruce a s citem (či hněvem) v srdci jakoby stáli na úplně opačném konci pomyslného hudebního spektra. U nás však mají taktéž dveře dokořán. Zároveň také zvěstují, že příště se už naplno rozezvučí elektrické kytary.

SHARON VAN ETTEN - Tramp

Na hrejivo trpké pesničkárstvo džentlmenov THE NATIONAL sa zabúda ťažko. „High Violet“ patril medzi najlepšie albumy roka 2010. Oplatí sa preto sledovať kohokoľvek, kto má ku kapele osobne blízko. A speváčka Sharon Van Etten má viac než to: ak boli piesne z „High Violet“ premyslenými aj uvoľnenými spoveďami z mužského sveta, nahrávka „Tramp“ je ich ženskou verziou. Nie vždy dosahuje kvalít THE NATIONAL, občas však dokáže zasiahnuť úplne rovnako. Takisto zaujme na prvý raz farbou hlasu a na druhýkrát osloví dobrými textami. Takisto je určená hlavne pre tých, ktorí majú v hudbe radi najmä to osobné, a nie vyumelkované.

„I´m biting my lip / As confidence is speaking to me / I loosen my grip from my palm / And put it on your knee. / In my way, I say / You´re the reason why I´ll move to the city / You´re why I´ll need to leave.“

(Počúvajte.)

Klypso

Droneové tsunami odišlo tak, ako prišlo – s O’Malleyho sťahovaním do Paríža sa symbolicky zlomilo na vlnu čoraz abstraktnejších experimentov na jednej strane a návrat ku koreňom na strane druhej (tej americkej). Medzi tým ako jediná istota čnie KTL: čo začalo ako orchestrácia k divadelnému predstaveniu, sa pretavilo do plnohodnotnej a zmysluplnej takmer-kapely. Na piatom a najlepšom radovom počine sa rakúsko-americké (či -francúzske?) duo Rehberg/O’Malley ponára do mäkkých ambientných zvukov s prekvapivým, no výrazným príspevkom Filharmonikov mesta Prahy. Akokoľvek to KTL naživo dokážu poriadne a od boku „rozozvučiť“, na doskách sa stávajú subtílnou a prepracovanou záležitosťou, ktorej nechýba to abstraktné niečo, čo poslucháča udrží aj pri opakovanom posluchu; Pitchfork použil slovo „glow“. Päťka je najpestrejším dielom KTL, od obalu po obsah: záver vracia všetko na začiatok, keď fragment z novej hry autorov „Kindertotenlieder“ deklamuje Jonathan Capdevielle.

(Počúvajte.)

Thorn

DJANGO DJANGO - Django Django

Tak tohle tedy rozhodně nebude o hledání nějakého vyššího umění. Skotští zelenáči DJANGO DJANGO si prostě s tímto svým drzým výsměchem konvencím napochodovali pod světla ramp, aby se zpočátku zkoprnělé reakce publika přelily ve frenetické nadšení. Hravé a pestré aranžmá do sebe jako výkonný vysavač vdechují všechno možné co se cestou namane. V jeho útrobách však pracuje velice chytrý mechanismus, skládající z jednotlivých zdánlivě nesmyslných dílků praktické předměty každodenní potřeby. Je libo popík? Snad ostřejší rock & roll? Anebo divoké hrátky s elektronikou, vícevrstvé vokály či nefalšovaný blízký východ? Údernost v ústředních motivech a stejně tak rafinovanost ve zdánlivě triviální stavbě každé ze třinácti skladeb eponymního debutového alba zdobí tento sebevědomý debut skupiny, jež se rozhodla zvednout rukavici hozenou zámořskými „kolegy“ ANIMAL COLLECTIVE.

(Klik ke skladbě Default.)

ANIMAL COLLECTIVE - Centipede Hz

Nechme však nováčky ještě patřičně dozrávat a věnujme se zkušeným matadorům. Každou novou desku ANIMAL COLLECTIVE si prostě můžete koupit takříkajíc naslepo, bez předchozího zkoumání. Pravděpodobnost, že si domů ponesete skvělou nahrávku je stejně vysoká, jako když uprostřed léta potkáte v autobuse někoho, kdo si zapoměl pořídit deodorant. Opět o něco čitelnější a stravitelnější materiál však obdivuhodným způsobem odolává zaprodání se laciné podbízivosti. Tato hra bez pravidel a konvencí, tedy pokud vynecháme ty, které si Panda Bear a spol. stanovují sami, má pokaždé skvělý výsledek a pokaždé je z toho kolekce náramně se poslouchajících skladeb. Kreativní hrátky s elektronikou, které však nejdou proti základním vzorcům pro sestavení „obyčejné“ písně, tvoří pospolu stále dosti třaskavou hmotu. Tato se ve zkušených rukou mění v působivý ohňostroj hudební kreativity a nakažlivě pozitivní atmosféry.

(Klip ke skladbě Today´s Supernatural.)

BERSARIN QUARTETT - II

Thomas Bücker a jeho nenápadná existence se připomíná po 4 letech a opět lze v určitých hudebních kruzích hovořit o události mimořádného významu. BERSARIN QUARTETT, jak zní název tohoto jeho projektu, přichází s o něco méně chytlavým počinem, navíc postrádajícím vysloveně strhující záležitosti (jakou byla na debutu z roku 2008 „St. Petersburg“). Jako celek však kolekce jednoduše pojmenovaná svým pořadovým číslem působí kompaktněji, vyrovnaněji a tím pádem i vyspěleji. Dvanáctka zasněných kompozici, žánrově oscilujících někde na pomezí ambientu, chill-outu a downtempa, se ale rozhodně nebrání někdy až osudově melodramatickým „smyčcovým“ motivům. Ač vše tvořeno takřka výhradně elektronikou, nedochází ani v těch nejvelkolepějších momentech k pocitům typickým při poslechu bakelitových nahrávek, předstírajících výpravnost s pomocí jednoduchých softwarových samplerů. „II“ však navzdory veškerým kolosálním, někdy až soundtrackovým vrcholům, zůstává výborným společníkem hlavně pro klidný a meditativní poslech spojený s pozorováním západu slunce.

(Poslouchejte.)

Dalas

Tretí sólový album rapera Veca je zábavný aj vážny, a to v tých správnych momentoch. Branči Kováč sa vykašľal na kolotočové diskotéky, ktoré dnes ovládajú slovenský rapový stredný prúd, a „Stereo Farbo Slepo“ stojí hlavne na šikovne napísaných textoch a podmazoch, ktoré často citujú starý slovenský pop (zaznie napríklad Robo Grigorov či dokonca Marcela Laiferová). Celok navyše príjemne osviežujú ešte pred pár rokmi nemysliteľné hosťovačky jazzmana Petra Lipu či Juraja Benetina z KORBEN DALLAS. „Stereo Farbo Slepo“ je jedným z najlepších albumov, čo minulý rok na Slovensku vyšli, aj napriek tomu, že 18 skladieb je na Veca zatiaľ priveľa a niekedy sa mu podarí precízne vystavanú slovnú hru zmietnuť zo stola tuctovým rýmom. Vec má už svoje roky a je kúzelný, či už rapuje o svojich tričkách, prehnanom slovenskom patriotizme alebo nedeľnom obede od mamy v igelitovej taške.

(Pozrite si klip.)

Dudri

Menton J. Matthews je klasicky vzdelaný pán, ktorému ťahá na štyridsiatku, a krízu stredného veku si kráti modelovaním svojich hudobných vízií. Mnohým z vás bude známy skôr z pôsobenia v trip-hopových SUNDAY MUNICH alebo ako SALTILLO. Práve pod hlavičkou projektu SALTILLO vydal Menton minulý rok pozoruhodnú nahrávku „Monocyte“. Moderná klasická hudba sa na nej kríži so snovou atmosférou. Trip-hopová abstrakcia sa miesi so vzletnými husľovými melódiami, ktoré sú však podporené tvrdým, takmer breakbeatovým spodkom. „Monocyte“ pôsobí mnohokrát až pateticky a sladkobôľne, čo mu však vôbec neuberá na vážnosti. Naopak to podporuje jeho „soundtrackovosť“ a expresivitu.

(Klip ku skladbe Proxy.)

KING DUDE - Burning Daylight

Pseudonym „Kráľ švihák“ slúži TJ Cogwillovi na ukájanie zvrhlej lásky k drevnému folku a rokenrolu. U KING DUDE je takmer nemožné odlíšiť sebaparódiu od toho, čo je myslené naozaj vážne. Cogwill sa strašne rád pohráva s odkazmi na známe hudobné pojmy, či už s explicitnými alebo skrytými, hudobnými alebo nehudobnými. V jeho hudbe prevládajú temné rockabilly ozveny, neofolková bujarosť a úmyselné punkové diletantstvo. Skladby na „Burning Daylight“ sú často ohlodané úplne do morku kosti a kladie sa v nich dôraz na to hlavné - primitívny rytmus a silné melódie. Ak máte radi jednoduché piesne, archetypálnu neofolkovú estetiku a najmä zmysel pre humor, ktorý je integrálnou súčasťou celého projektu, neváhajte!

(Klip ku skladbe Jesus In The Courtyard.)

Phill

Mohlo by vás zajímat: 

První stručný průvodce výtečnou hudbou roku 2012
Třetí stručný průvodce výtečnou hudbou roku 2012